Kopřivnice

Black Cat, Kopřivnice

Hodnocení: * (Příšerný)

Datum návštěvy: 02/2019

Co si dáte? Guinness. Co? Guinness! Ještě jednou? Guinness! To je co? To je pivo, tam ho máte na pípě! Aha, tak to bude asi to pivo, co tady točíme jenom v létě. A máte ho teda aspoň v plechovce? Ne!

Takhle nějak vypadala má úvodní konverzace se servírkou, na níž bylo vidět, že se ocitla v jiném světě. Schoval jsem tedy svůj originální tácek Guinness, který si beru s sebou pokaždé, když je jeho přítomnost předem nejistá, zpět do kapsy. Je pravdou, že už absence originálního výčepního zařízení Guinness, mohlo napovídat, že tady něco nebude v pořádku. Jeden kohout s logem tohoto irského klenotu, který byl přidružen k vedlejší Kofole, bych označil jako zneuctění této značky a vzhledem ke znalostem personálu pochybuji, že by při čepování poznali mezi těmito dvěma tmavými nápoji rozdíl. Ještě pochopím, že mimo sezónu se soudek Guinnesse za přítomnosti několika českých piv nevytočí, ale jeho absence i v plechovkové variantě, když už mám na něj zvenku reklamu, to je věc nepochopitelná. Kdyby měli místo pěti druhů českých piv, které si dáte na každém rohu, třeba jen dvě a jedno irské, to by byla větší pravděpodobnost, že se Guinness vytočí i mimo letní měsíce. Jenže tahle "irská" funguje stejně jako kterákoliv česká pivnice, a to se omlouvám těm dobře fungujícím. Na chutný cider jsem rezignoval posléze, výčep nainstalovaný plzeňským pivovarem, zaručoval přítomnost mé nejméně oblíbené značky Kingswood, tedy přeslazeného hnusu, který má k irskému cideru dále než Svatý Patrik k budhismu. Aby toho neštěstí nebylo na začátek úplně málo, tak jsem si všiml nápisu s nabídkou dalšího odporného pseudocideru Kopparberg. Je neuvěřitelné, že bych měl v Irish pubu, za který se tento podnik neoprávněně vydává, pít nějaké náhražky a nemít možnost objednat si originální irský cider Magners alespoň v láhvi. Z několika reklam v interiéru i venkovních nápisů na sklech, bylo na první pohled jasné, že svými investicemi "napomohl" otevření Jameson, který se svými reklamními aktivitami na českém trhu, stává mou nejméně oblíbenou značkou irské whiskey. Investuje zřejmě nemalé částky do toho, aby byl vidět, ale dodržování určitých standardů nebo toho, aby se zákazník cítil v jím podpořeném podniku opravdu jako v Irsku, na to se neohlíží. I proto jsem dal přednost irské whiskey Paddy, kterou jsem v nápojovém lístku našel ve třech variantách, ale pokusy servírky, která se zase třikrát zeptala, co to vlastně chci a jak se to píše, najít tuto whiskey za barem, byly marné. Asi se jednalo o další letní nabídku, proto jsem vsadil na jistotu a objednal si britský gin Beefeater s tonikem, který mě po plánovaném "suchém" lednu, zachránil před neplánovaným "suchým" večerem. Velkým štěstím je, že tady nevaří, protože výsledek by byl podobný jako v nedalekém Frenštátě, kde v další "irské" otevřené za výrazné podpory Jamesonu, ani neví, že existuje chutná irská kuchyně. V interiéru najdete reklamy na všechno možné, jen ne na to, co by bylo irské, tedy pokud opomenu pár mini vlaječek už zmíněné značky whiskey. Ani pro každý poctivý irský podnik typické cedule, vlajky, obrázky s irskou tématikou, prostě nic, zítra by z toho mohla být polská hospoda, stačilo by jen změnit název. I přesto, že se zrovna hrály zápasy anglické Premier League, tak v televizi vysílali bojové sporty, juke box nefungoval, ani večerní zábava s DJem neslibovala produkci irské či britské hudby, o té živé nemůže být ani řeč. Je úplně jasné, že provozovatel podniku nemá k Irsku žádný zvláštní vztah, nemá dokonce ani tu snahu, aby vyškolil nový personál a seznámil ho s tím, co nabízí. Ale ani ze strany personálu žádná snaha nebyla, místo toho, aby se servírka věnovala většinu času svému mobilnímu telefonu, mohla alespoň zjišťovat, jaké značky má za barem a jaký je rozdíl mezi whiskey a ginem. I nedaleký Green Pub působí více jako irská než Black Cat, a to se za ni ani nevydávají.